8 Recenze

Ondřej Bláha: Slovotvorné afixy v současné češtině. Naše řeč 101, 5/2018, s. 286–289

Slovotvorné afixy v současné češtině

Derivational affixes in contemporary Czech

Šimandl, Josef (ed.) (2016): Slovník afixů užívaných v češtině. Praha: Karolinum, 652 s.

Nový Slovník afixů užívaných v češtině, který byl zpracován kolektivem třinácti lingvistů pod vedením J. Šimandla,²² velice dobře a v pozoruhodných detailech ilustruje známou skutečnost, že čeština je jazykem s mimořádně bohatými derivačními schopnostmi. Autoři ve slovníku prezentují, analyzují a dokládají celkem 1 078 afixů, a to ve dvou kategoriích hesel. Jednak se věnují afixům, jejichž existence je celkem nesporná (zde uvádějí 355 položek, tzv. standardních hesel), jednak zpracovávají také ty afixy, jejichž samostatnost je pravděpodobná nebo alespoň možná (to jsou, jak je autoři nazývají, tzv. informativní hesla – celkem 723 položek, které jsou ve slovníku příhodně odlišeny podbarvením). Svůj záběr autoři, při vědomí problematičnosti jiných řešení, omezují jen na afixy sloužící slovotvorbě, ale při jejich zpracování se ve slovníku na desítkách míst vyjadřují i ke gramatické stránce slovotvorných formací. Vůbec je patrné, že autoři nejen své téma, ale i možnosti jeho odborného zachycení trvale reflektují – zdaleka nejen v úvodním oddílu nadepsaném Čím tento slovník není, ale i v mnoha slovníkových heslech lze nalézt formulace diskusního rázu, které naznačují otevřený charakter konkrétních otázek spojených s afixací v češtině a které inspirují čtenáře k dalším úvahám.

V takovém přístupu k tématu a k analyzovanému materiálu lze vidět charakteristický, a pře­devším sympatický rys celého slovníku – jeho autoři se nenechávají svést pokušením prostě „technicky“, byť jistě s oporou v kvalitní lingvistické teorii, segmentovat slovotvorné struktury a vytvářet tak obraz afixace v češtině jako něčeho průzračného, pravidelného, nekolísajícího a bezvýjimečného. Právě naopak, nový slovník afixů zobrazuje tuto stránku češtiny s respektem k vnitřní složitosti, dynamice a potenciálnosti slovotvorby. Mj. dokumentuje, jak se původně kořenné jednotky – domácího i cizího původu – přehodnocují v afixy (např. mezi-, nízko-, ostro-, rychlo-, světlo-;²³ -hranný, -chtivý, -milný, -plný, -schopný). Přístup k tzv. prefixoidům a sufixoidům je ve slovníku opatrný: lze jej ilustrovat poznámkou z úvodu, že např. slovo narkománie by za předpokladu, že existuje prefixoid narko- a sufixoid -mánie, bylo slovem „bez kořene“. Naznačuje se tím, že formálně totožný morfém může mít v různých formacích různý status – a podle toho má být (a ve slovníku je) posuzován.

Tím, že autoři zbytečně „neatomizují“ slovotvorné formanty a pokládají za samostatné afixy to, co zbude po oddělení jasně rozeznatelného kořene (nerozkládají např. formace jako -avice ve slovech jako rukavice, -izovat v realizovat nebo -utný v mohutný na menší části, na morfé­my, které by v nich jistě bylo možno na základě analogií dále segmentovat), vyjadřují respekt k faktu, že významová hodnota celku je často vyšší než prostá suma hodnot jednotlivých jeho částí. Zde je jistě i důvod k tomu, proč autoři v mnohem větší míře než jejich předchůdci re­spektují významovou i formální autonomii cirkumfixů a jejich význam ve slovotvorbě češtiny. Systematicky jsou ve slovníku zohledňovány také poměrně časté případy, kdy se na slovotvor­né formaci podílí volný morfém (viz např. cirkumfix pře- se ve slovech jako přepočítat se).

Hesla jsou uspořádána promyšleně, pečlivě a s drobnými výjimkami jednotně – tvorba některých hesel byla jistě velmi komplikovaná a vyžadovala velkou míru abstrakce a smyslu pro klasifikaci vnitřně dosti rozmanitých jevů (příkladem může být heslo -e/-ě, které ve čtyřech částech referuje o afixech ve slovech jako neděle, dítě, situace a dobře). Nadpisy jsou v jed­notlivých heslech zarovnány v závislosti na druhu afixu (jednotky, které stojí před kořenem, jsou zarovnány nalevo, jednotky sufixálního charakteru napravo atd.). Následuje popis stavby afixu, někdy dosti komplikovaný, např. u sufixu -k(ý)/-ok(ý)/-ek(ý)/-ik(ý), -ec-k(ý), -(n)ic-k(ý). Dále je v každém hesle cenná stať se seznamem jednotlivých významů afixu, v níž autoři často projevují smysl pro jemné odstiňování významových nuancí (např. u prefixu na- je uvedeno patnáct různých významů), ale někdy také přiznávají prostou nemožnost dobrat se konkrétnější významové charakteristiky (např. u -et- ve slovech jako cigareta).

Standardní hesla obsahují též velmi podrobný rozbor frekvence afixu na základě korpusu SYN2010 – přesně se reprodukuje dotaz a výsledky se detailně rozebírají, sleduje se zastoupení významů a funkcí afixu v korpusu, uvádí se výčet nejčastějších lemmat (aby bylo patrné, které významy a funkce jsou charakteristické pro frekvenční špičku). Zmíněná tendence k nekatego­ričnosti, ale naopak k diskusní povaze psaní o jazyce jako o něčem žijícím a neuzavřeném se projevuje v tom, jak autoři přistupují ke korpusovým datům – korpusu užívají systematicky, poskytují čtenáři na jeho základě cenné statistiky, ale na mnoha místech slovníku implicitně i explicitně dokazují, že výpovědní hodnota sebevětších korpusů má své meze.²⁴ V řadě hesel se vyskytuje oddíl s nezohledněným materiálem – právě zde je uložena řada argumentů pod­kládající tezi, že v jazyce platí vše nanejvýš „do značné míry“.

Jak rozsah, tak analytickou hloubku slovníku lze označit jako úctyhodnou. Adekvátní a promyšlená metodologie zaručuje, že data, která slovník přináší, poskytují opravdu reálný, nezkreslený obraz o tom, jakou má „afixující“ část slovotvorby v češtině povahu a jak funguje. Excerpcí slovníku a následnou jednoduchou statistikou získaných dat lze např. dospět k pozná­ní, že role přejatých afixů ve slovotvorné struktuře současné češtiny je zřejmě ještě výraznější, než by i poučený uživatel jazyka soudil. Mezi afixy ve standardních heslech bylo totiž vedle 78 % afixů původu domácího, resp. slovanského, 22 % afixů přejatých z cizích, resp. neslo­vanských jazyků, jako jsou např. apo- (ve slovech typu apokalypsa), -ing/-ink (trénink), non- (nonverbální), -oidní (paranoidní) nebo -smus/-zmus (sarkasmus). Mezi afixy v tzv. informa­tivních heslech bylo přejatých jednotek ještě mnohem víc – 62,2 % proti 37,8 % jednotek původu domácího. Přejaté afixy jsou hůře vydělitelné – a tedy, vyskytují­li se pravidelně v čes­kých textech, přispívají k znejasňování slovotvorné či vlastně morfematické struktury češtiny (a v důsledku toho i k přehodnocování typologického profilu češtiny).

Nápadná je také skutečnost, že se liší podíl zachycených jednotek prefixálního charakteru mezi tzv. informativními hesly (mezi nimi je 74,3 % prefixů) a hesly standardními (prefixů je mezi nimi jen 17 %). Z tohoto faktu lze odvodit, že vývojový pohyb, reflektovaný ve slovníku právě informativními hesly, se ve slovotvorbě češtiny odehrává dosti výrazně v pozicích před kořenem. Tomu by odpovídal i opačný poměr u jednotek sufixální povahy, které zabírají mír­nou většinu standardních hesel ve slovníku (53,8 %), zatímco mezi informativními hesly tvoří hesla o sufixech jen 21,2 %. Ještě výraznější jsou ve srovnání s tím poměry u cirkumfixů, které mají mezi standardními hesly podíl 26,9 %, kdežto mezi hesly informativními jen 4,3 %.

Pokud si všímáme původu jednotlivých afixů (domácí versus přejaté) ve vztahu k jejich základním typům (prefixy, sufixy, cirkumfixy), podává excerpce slovníku tento obraz (zabý­váme se nyní už jen standardními hesly): mezi prefixy je 43,5 % prefixů domácího původu (např. do-, nade-, vz-/vze-) a 56,5 % prefixů přejatých (např. ante-, re-, sub-).²⁵ U sufixů je 81,1 % jednotek domácího původu (např. -čka, -dlo, -telný) a 18,9 % jednotek přejatých (např. -ie/-erie/-érie, -óza, -unk/-uňk). Minimum přejímek je mezi  cirkumfixy  (3  %, např. inter- -ální ve slovech jako internacionální), kde s 97 % dominují jednotky domácího původu (např. do- -a ve slovech jako docela, mezi- -ový v mezioborový, za- -(n)it v zabezpečit). I tato data, jak se zdá, potvrzují předchozí tezi, že se vývojový pohyb v české slovotvorbě odehrává hlavně před kořenem.

Vše, co jsme výše uvedli, jsou ovšem údaje, které reflektují jen inventář afixů, nikoli míru jejich fungování v textech. Frekvenční data, která lze systematickou excerpcí slovníku afixů získat, hovoří jasně ve prospěch faktu, že až na výjimky (prefixy re- a kon-) patří k nejčastějším afixům v českých textech ještě pořád jednotky domácího původu. Nejfrekventovanějšími pre­fixy v češtině jsou ne- (4 814 lemmat, např. nebýt),²⁶ nej- (2 856, největší), re- (2 504, reakce), po- (1 517, pomoci), za-/zá- (1 257, začít), kon-/kom-/ko- (1 235, komise), pro-/prů- (1 164, prohlásit), z-/ze- (1 072, změnit), pře- (1 029, přesvědčit) a vy-/vý- (989, vypadat). Nejfrek­ventovanějšími sufixy jsou -0/ (14 297 lemmat, např. rok, případ, stát), -í (13 094, vedení), -ův (12 438, Karlův), -ová (8 956, Němcová), -ový (8 084, světový), -ský (7 494, český),²⁷  -e/-ě (7 028, dobře), -cí (6 508, domácí), -ost (5 693, společnost), -ovat (5 662, potřebovat) a -ka (5 560, otázka). Nízkou průměrnou frekvenci mají v češtině cirkumfixy: z nich jsou nejfrek­ventovanější z- -it/-nit (se) (250, např. ve slovech jako zvýšit), před- -ský (151, předměstský), proti- -ský (142, protiteroristický), bez(e)- -ný (101, bezpečný), o-/ob(e)- -it/-ít/-nit (92, oznámit), bez(e)- -ový (80, bezdrátový), mimo- -ní/-ný/-ský/-ový (77, mimořádný) a za-/zá- -í (77, zahraničí).

U standardních hesel slovník eviduje také pokud možno všechny lexikální významy afixů – průměrný počet významů na jeden afix je 3,8 (jak vyplývá z našeho statistického vyhodnocení množství dat, které slovník obsahuje). Bereme­li v úvahu všechny tři základní druhy afixů, mají nejvyšší průměrný počet lexikálních významů sufixy (4,6), následují prefixy (4,2) a cir­kumfixy (2,1). Mezi sufixy mají podle slovníku nejvíce významů -ka (27), -ák (21), -0/ (18), -ec (18) a -ek (18), mezi prefixy u-/ú- (16), na- (15), vy-/vý- (14), pře- (11) a o-/ob- (10) a me­zi cirkumfixy pak ná- -í, po- -í, po- -it se, vy- -it se a za- -it (shodně 5). I zde bychom snad mohli vidět odraz některých vývojových tendencí v jazyce – dynamické pásmo slovotvorných formantů stojících před kořenem otevírá prostor pro uplatnění velkého množství nových pre­fixálních prvků, které jsou významově specializovanější než prefixy „staré“ (ty jsou naopak významově často bohaté, tj. výrazně polyfunkční).

Už jen z těchto dat, která vzešla z pouhého čtení a usouvztažňování přečteného, vyplývá, že nový slovník afixů je dílem přínosným a užitečným a že opravdu výrazně rozšiřuje naše poznání v oblasti slovotvorby. Je užitečný také tím, že ve shodě s autorskou intencí zároveň další poznání, ptaní a výzkumy podněcuje – přesně ve shodě se známým faktem, že čím víc toho víme, tím víc se chceme a potřebujeme ještě dozvědět.

Viz také
Ivana Bozděchová: Josef Šimandl (ed.): Slovník afixů užívaných v češtině. Časopis pro moderní filologii 99, 2017, s. 304–307.