Výraz si plní především funkci syntaktickou: vyjadřuje, že beneficient děje (ten, kdo z něj má prospěch či neprospěch) je referenčně identický s původcem děje, např. Petr si koupil auto, maminka si objednala kávu. Tradičně se tyto případy řadí k volnému dativu (tzv. dativu prospěchovému). Výraz si v konstrukcích typu koupit si odkazuje k subjektu, ale na rozdíl od dlouhých tvarů osobních zájmen není plnohodnotným větným členem. Někteří autoři chápou zvratné se v analogických případech – pozorovat se v zrcadle, nenávidět se, kritizovat se – jako tvarotvorný morfém. Převážně syntaktickou funkci plní si také v konstrukcích typu zlomit si ruku; výraz si zde sice vyjadřuje referenční identitu beneficienta a živého nositele děje, tj. dodává k významu slovesa sémantický rys nezáměrnosti děje, avšak tomu, abychom zlomit si považovali za lexikální jednotku, brání významový vztah výrazu si k akuzativnímu objektu slovesa – si kromě uvedených významů vyjadřuje také posesivitu, resp. referenční identitu mezi vlastníkem předmětu (ruky) a původcem děje.

Některá spojení slovesa s výrazem si jsou významově natolik těsná, že je na místě hodnotit je jako samostatné lexikální jednotky. Deiktický vztah výrazu si k subjektu je pak zrušen, významový moment vlastního prospěchu se stává součástí lexikálního významu slovesa. Reflexivní sloveso a jeho nereflexivní protějšek se však v důsledku lexikalizace obvykle liší i dalšími sémantickými rysy, srov. uvědomit (někoho o něčem) – uvědomit si (něco); přát – přát si; číst – číst si. Z toho důvodu zřejmě v daných případech nelze výraz si považovat za slovotvorný morfém. Uvedená reflexivní slovesa někdy pojmenovávají děje „zvnitřněné“, mentální. Platí to zejm. pro slovesa, jejichž nereflexivní protějšky označují verbální akce, např. číst si: ne nahlas, ale v duchu; říci si: pomyslet si, usoudit. Výraz si lze někdy z věty vypustit, příslušné nereflexivní sloveso je pak homonymní, srov. maminka četla dítěti pohádku (nahlas) × rád (si) čtu detektivky
(v duchu).

Výraz si se užívá také ve významu recipročním. Reciproční význam má primárně povahu gramatickou, paradigmatickou: konstrukci „sloveso + si“ lze chápat jako výsledek dvouzákladové transformace, např. Petr a Pavel si závidějí ← Petr závidí Pavlovi + Pavel závidí Petrovi. U řady sloves se ovšem reciproční význam lexikalizoval. Např. sloveso povídat si označuje spíše jeden komplexní děj složený ze dvou „pásem“, která se střídají, než dva děje, které jsou realizovány simultánně (jako v případě konstrukce závidět si). Testem pro rozlišení gramatické a lexikalizované reciprocity je (ne)možnost rozvití daného slovesa adverbiem navzájem/vzájemně, srov.: Petr a Pavel si navzájem závidějí × *Petr a Pavel si navzájem povídají. Přijatelná je ovšem věta Petr a Pavel si navzájem povídají příhody z dětství, vyjadřující reciprocitu gramatickou, srov. povídat si (o něčem) ,bavit se‘ × povídat (někomu něco) ,vyprávět‘.

Za slovotvorný morfém lze výraz si považovat tehdy, vyjadřuje-li prožívání děje, zájem na ději, libost apod. (jde o tzv. dativ náladový): ležet si, plavat si, kouřit si. Význam libosti lze ovšem přisoudit i některým slovesům zmíněným výše, např. zpívat si, číst si.

Výraz si je rovněž součástí cirkumfixů ► po- si (potrpět si, pohovořit si), ► za- si (zaběhat si, zaplavat si), při- si (přivstat si). Některá z těchto sloves lze chápat i jako výsledek prefixace: zaběhat si ← běhat si.

Vzhledem k tomu, že hranice mezi jednotlivými významy/funkcemi výrazu si jsou málo zřetelné, není možné uvést statistickou část hesla.