Stavba: pro adverbia -o; pro substantiva -(o), kde (o) reprezentuje soubor koncovek vzoru město.

Sufix se připojuje k základům adjektiv a tvoří se jím (1) adverbia časová, místní a způsobová, pojmenovávající různé okolnosti dějů: blízko (← blízký), často (← častý), podobně daleko, dlouho, hluboko, kolmo, letmo, nízko, přímo, snadno, šikmo, vysoko. Rozvíjejí se jimi primárně slovesa (často vyhrávat; vysoko skákat; snadno zbohatnout) a od sloves tvořená adjektiva (dávno zapomenutý, těžko ovladatelný, hluboko posazený), a plní tak syntaktickou funkci příslovečných určení. V této funkci jim konkurují příslovce utvořená z týchž adjektiv sufixem ► -e/-ě; takové adverbiální konkurenty bývají vázány na odlišné významy polysémního základového adjektiva: nízký → nízko ‚dole, nevysoko‘ (nízko nad mořem), nízký → nízce ‚hanebně, ničemně‘ (nízce jednat); vysoký → vysoko ‚nahoře, nahoru‘ (vysoko na obloze), vysoký → vysoce ‚velmi, nadmíru‘ (vysoce účinný).

Od adjektiv se dále tvoří (2) adverbia predikativní, vyskytující se výhradně v pozici jmenné části přísudku, a to (2a) predikativa stavová: horko (← horký), chladno (← chladný), podobně bezpečno, bílo, černo, deštivo, jasno, libo, modro, mokro, mrazivo, mrtvo, slunečno, smutno, sucho, teplo, těsno, útulno, veselo, vlhko, volno, živo, pojmenovávající tělesné či duševní stavy člověka a (fyzikální) stavy prostředí; a (2b) predikativa modální a postojová: možno (← možný), nutno (← nutný), podobně lhostejno, marno, těžko, radno, záhodno, vyjadřující potencialitu/nevyhnutelnost děje nebo hodnocení děje z hlediska vhodnosti jeho realizace. Adverbia tohoto typu lze sice alternativně hodnotit jako výsledek adverbializace původních jmenných tvarů adjektiv, ze synchronního hlediska je však chápeme jako slova utvořená konverzí (prostřednictvím sufixu -o) vzhledem k tomu, že příslušná základová adjektiva v dnešní češtině jmenné tvary nemají.

Z téhož důvodu hodnotíme synchronně jako konvertovaná sufixem -o z adjektiv také substantiva jako (3) abstraktní názvy vlastností a stavů: dobro (← dobrý), zlo (← zlý), podobně blaho, dusno, moudro, tajemno, temno, teplo, ticho, šero, krásno, nekonečno, nenávratno, neurčito; od cizích základů absolutno, abstraktno, absurdno, konkrétno, reálno. Konkrétní význam (4) nositele vlastnosti mají substantiva moudro ‚poučka‘ ← moudrý: Mentoroval bez vyzvání a bez toho, že by o jeho moudra někdo stál; a kyselo ‚polévka z kvasu‘ ← kyselý.

Sufixem -o jsou odvozeny (5) neurčité číslovky: mnoho (← mnohý) a málo (←malý); jejich morfologické chování je však stěží zobecnitelné.²¹³

Jedna slovní forma může mít v kontextu různé slovnědruhové a syntaktické významy/funkce, srov.: Bylo tam hrozně ticho (2a) a pusto. Následující ticho (3) trvalo minutu a čtrnáct vteřin. – Taky se jí těžko (1) dýchalo. Je těžko (2b) se s ním spojit. − Lidé se tím mnoho (1) nezabývají. Policie mnoho (5) informací neposkytla. − Byl vyhládlý, v ústech však měl kyselo (2a) a vyschlo. V Krkonoších i dnes vaří kyselo (4) či kantoráky.

K nezohledněným nálezům: U většiny substantiv vzoru město nemá koncové -o povahu slovotvorného sufixu, ale pouze deklinační koncovky, tj. nese pouze gramatické významy. Jde o jména (a) chápaná synchronně jako neodvozená (dřevo, místo, mléko, slovo, tělo); (b) jména odvozená jiným slovotvorným sufixem, jehož součástí jsou koncovky skloňovacího vzoru město, např.: -no (estetično, srov. ► -ično), ► -mo (bělmo), ► -ko (víčko), ► -dlo (švihadlo), ► -tko (lízátko), ► -isko (skalisko) ad.; (c) slova přejatá (avízo, embargo, kvarteto, placebo). Některá adverbia lze vztáhnout k základovým adjektivům pouze etymologicky: ráno, skoro, líto. Nezařazujeme ani příslovce jako vpravo, vlevo, najemno, nakrátko, zatěžko, vzniklá cirkumfixací.