Stavba: -e/ěn(a), kde (a) reprezentuje koncovky vzoru žena, popř. předseda.

Sufixem se v dnešní češtině už netvoří (snad s výjimkou komerčních názvů ap.). To se projevuje především tím, že sice existují substantiva, která byla pomocí něj vytvořena, ale protože tvoření není živé, je těžké zařadit tato substantiva k významovým skupinám. Jednak jsou jednotlivé významy často reprezentovány pouze dvěma či třemi zástupci, jednak se jednotliví zástupci těchto významů často vzdálili vznikem dalšího, doprovodného významu.

Substantiva odvozená od přídavných jmen označují (1) nositele vlastnosti (starý → stařena), doprovodný je pak často význam souhrn všech takových nositelů (živý → živena ‚fauna‘). Podobný význam mají i substantiva odvozená od substantiv; označují (2) nositele substančního příznaku, tedy pojmenování podle výrazného věcného znaku: štěstí → štěstěna, ryba → Rybena. I zde je častým doprovodným významovým rysem souhrn všech zástupců: květ → květena. Pokud taková podstatná jména označují i nadále jednotlivce, a sice osoby, jedná se o osobu ženského pohlaví, tedy nositelku vlastnosti / substančního příznaku: stařena, štěstěna. Tento vztah k biologickému rodu se vytvořením popsaného doprovodného významového rysu ztrácí: živena, květena. Velkou část zástupců obou výše popsaných skupin tvoří vlastní jména: milý → Milena, blahý → Blažena, Bůh → Božena, růže → Růžena. Je-li již základem vlastní jméno, jedná se o (3) neoficiální obdobu jména: Marie → Mařena. Takto vytvořené podoby jmen potom někdy vystupují jako (4) příjmení: Havel → Havlena. Příjmení se odlišují od zbytku derivátů svým deklinačním paradigmatem a rodem, jsou maskuliny skloňovanými podle vzoru předseda. Jako příjmení mohou být ale přehodnoceny i deriváty s jinými významy: mrzet → (mrzena) → Mrzena. Substantiva odvozená od sloves označují (5) nositele dějového příznaku: fiflit se → fiflena, halit → halena, bouřit → buřena ‚plevel‘. Zárodky doprovodného významového rysu popsaného u významů (1) a (2) jsou pozorovatelné i zde: buřena, květena. U těchto substantiv je vidět i přechod od nositele dějového příznaku k označení děje samého: ozvěna, uměna (zastarale ‚umění‘). I výrazy odvozené od citoslovcí je možné považovat za nositele příznaku, a sice (6) nositele příznaku vyjádřeného/napodobeného základovým citoslovcem: kač → kačena. Někdy není možné jednoznačně určit, který ze slovních druhů posloužil za základ: Bůh → Božena / boží → Božena, květ → květena / kvést → květena. Poslední průhlednou skupinu tvoří výrazy, u nichž sufix -ena posloužil (7) převedení substantiva k jinému deklinačnímu typu: stč. švadlí → švadlena, stč. přadlí → přadlena, stč. pradlí → pradlena, stč. tkadlí → tkadlena.

U některých substantiv je sice sufix identifikovatelný, chybí nám ale základový výraz: plena, stěna, zvěna.